Praha je opravdu ... M A G I C K Á .
Che Praga fosse... Magica, beh... lo sapevo gia per averlo letto e sentito un'infinita di volte. Un po' come New York-La Grande Mela o Parigi-La Ville Lumiere. Ma dopo aver sentito i commenti entusiasti di chi c'era stato ed aver sfogliato vari reportage, mi sono deciso a visitarla. Detto fatto, dopo aver racimolato un po' di piantine e guide varie, grazie anche alla gentilezza delle impiegate dell'Ambasciata Ceca a pochi passi dal mio Ufficio, eccomi finalmente sul'aereo della CSA diretto a Praga, in un luminoso pomeriggio di Febbraio. Febbraio? Si si, proprio Febbraio! Non avevo certo intenzione di tuffarmi nella baraonda dei turisti estivi ed ero sicuro che avrei potuto godermi Praga in tutta tranquillita.
Premetto che mi ritengo un turista "full immersion", nel senso che amo cogliere tutti gli aspetti di una citta, la quotidianita, il cibo, le persone ed ecco perche spesso mi sono ritrovato a passeggiare in strade periferiche, confuso con gli operai che facevano ritorno a casa di sera su tram affollati o nei mercati di mattina, con le massaie che facevano la spesa. E' questo un mio modo di "entrare" nell'essenza di una citta, di un paese, quasi a sentire di farne parte, al di fuori dell'identita di turista. E nonostante la riservatezza dei Praghesi, ho notato con piacere che gia al secondo giorno la cameriera del bar dove ero stato il giorno prima a fare colazione, a Na Prikope, mi ha chiesto con un sorriso: "Cappuccino?" Ho provato varie specialita di cucina ceca, la ineguagliabile birra, vari tipi di dolci, mi sono fatto un sacco di risate con una vecchia signora in un negozio di generi alimentari, mentre cercavamo di capirci mescolando ceco, tedesco, inglese ed italiano! Beh... potrei davvero scrivere pagine e pagine sulla mia settimana praghese, raccontando aneddoti o delle tantissime cose che mi hanno colpito ed affascinato: il barbone con cui ho bevuto un caldo bicchiere di vino cotto e che probabilmente mi ha raccontato la sua storia... in ceco, il Ponte Carlo di sera... una tranquilla passeggiata a notte fonda per via Celetna... l'isoletta di Kampa con isuoi romantici scorci... Mala Strana e via Nerudova con le sue tante botteghe... il Castello e la via dell'Oro... le note struggenti di un violino che non si sa da dove provengono, nel freddo della sera a Male Namesti... Ho provato la sensazione di essere sospeso nel tempo, di vivere in un'epoca indefinita o in'altra dimensione. Era come avere davanti uno scrigno pieno di rari e preziosissimi gioielli, dal quale poter attingere a piene mani. E Praga e proprio uno scrigno ricolmo di gioielli, un Santuario nel quale entrare in punta di piedi, con riverenza e rispetto!
Leonardo de Roberto
Že by Praha byla.... magická, no, to už jsem věděl z toho, co jsem četl a slyšel nesčetněkrát. Tak trochu jako New York-La Grande Mela nebo Paříži-La Ville Lumičre. Ale poté, co jsem slyšel nadšené komentáře těch, kdo tam byli, a prolistoval různé reportáže, jsem se rozhodl ji navštívit. Fakticky řečeno po té , co jsem nashromáždil pár map a různé průvodce a také díky laskavosti zaměstnanců České ambasády pár kroků od mé kanceláře, jsem jedno zářivé únorové odpoledne konečně tady v letadle ČSA s přímým letem do Prahy. Únor? Ano, ano , právě únor! Ovšem, že jsem neměl v úmyslu skočit do zmatku letních turistů a byl jsem si jist, že si budu moci užít Prahy v naprostém klidu.
Předesílám, že se považuji za turistu „full immersion“, v tom smyslu, že rád sbírám všechny tváře města, všednost, jídlo, lidi, to je to, proč jsem se často procházel po ulicích periferie, vmísený mezi dělníky, kteří se večer vracejí z práce domů přeplněnou tramvají, nebo ráno v obchodech s nakupujícími hospodyňkami. Tohle je můj způsob, jak vniknout do podstaty města, vesnice, cítit se skoro jeho součástí, vně identity turisty. A přes rezervovanost Pražanů jsem s radostí zaznamenal, že už druhý den číšnice v baru Na Příkopě, kde jsem byl předešlý den na snídani, se mně s úsměvem zeptala „Cappucino?“. Vyzkoušel jsem různé speciality české kuchyně, nedostižné pivo, různé druhy sladkostí, mnohokrát jsme se zasmáli s jednou starou paní v jednom obchodě s potravinami, když jsme se snažili dorozumět mícháním češtiny, němčiny, angličtiny a italštiny! No .. mohl bych opravdu napsat strany a strany o svém pražském týdnu, vyprávět anekdoty nebo spousty věcí, které mne naplnily úžasem a okouzlily: vousáč (bezdomovec?), se kterým jsem pil sklenici svařeného vína a který mi pravděpodobně vyprávěl svou historii ... v češtině, večerní Karlův Most ... klidná procházka za hluboké noci Celetnou ulicí ...ostrůvek Kampa se svými romantickými zákoutími ...Malá strana a Nerudova ulice se svou spoustou obchůdků... Pražský hrad a Zlatá ulička ... trýznivé tóny houslí, které přicházejí kdo ví odkud v nočním chladu na Malém náměstí ... Zakusil jsem ten pocit, kdy se zastaví čas, pocit z žití v neurčené době či v jiné dimenzi. Bylo to jako mít před sebou skříňku plnou vzácných a nejdrahocennějších klenotů, ze které můžete nabírat plnými hrstmi.
A Praha je opravdu (právě) taková skříňka plná klenotů, chrám, do kterého se vstupuje po špičkách s úctou a respektem!Škoda, že modernost dorazila i sem se svým zavazadlem s destruktivním konzumním způsobem života, jako nenáviděný Mac Donald na Václavském náměstí nebo obscénní obchod s džíny a svetříky, který vypaluje rockovou hudbu na plno pár kroků od Karlova mostu !!! O Pražanech se toho dá říci málo, zdvořilí a ochotní, ale stále s jistým odstupem bez přílišného důvěrného spřátelení se. Že Češi jsou národem pyšným a hrdým jsem už věděl, tak tedy čeští přátelé držte si své nedostižné poklady pevně a nedovolte nikomu je „zamerikanizovat“, jak jsme to bohužel často učinili my v Itálii.
Leonardo de Roberto